Zde se můžete dočíst o našich zážitcích a poznatcích z cesty po Pobaltských republikách. 

Veškeré pocity, postřehy a hodnocení jsou čistě osobního charakteru a mohou se lišit od obecně publikovaných názorů. Toto právo si vyhrazujeme :-).

Transit

28.6. Pátek - 1.den

Konečně je to tu, sbaleno, naloženo a vyrážíme v 18:30 z domova. Jen drobné 2 hodinové zpoždění. Ale vyplatilo se, zácpy už nejsou a cesta je pohodová  a odsýpá to. Nálada v posádce zatím neutrální, čekáme až dorazí dovolenková nálada.

Volíme pro první úsek cestu přes Liberec do Wroclawi po A4. Dobrá volba, všichni asi jeli na Hradec. První postřehy z polské dálnice. A4 je překvapivě pěkná, málo drncá a řidiči jedou spořádaně, dokonce i polští kamioňáci, a to je co říct. Ne nadarmo se říká: "jezdíš jako polskej kamioňák". Asi se v Polsku chovají lépe než kdekoliv jinde v Evropě. Spíme ve Wroclawi u slepého ramene Odry, hezké klidné místo (Bod2, 51.1434939N, 16.9847975E), žáby se činí a ráno tiše courají rybáři a pejskaři. Wroclaw vynecháváme, máme ji prochozenou od Vánoc, ale jinak centrum stojí za prohlídku zcela určitě.

29.6. Sobota - 2.den

Pokračujeme do Varšavy, cestou pojmeme chuť prohlédnout si centrum a ochutnat pierogi. Stojíme kousek od ZOO (Bod 3, 52.2643078N, 21.0137517E), u řeky Nisy, nejsme jediní. Je to zdarma, ale zjevně to není oficiální parkování. Nevadí. Bereme kola a frčíme do centra. Všude cyklostezky, tohle je fakt paráda a řidiči jsou v pohodě, jsou zvyklí. Centrum je pěkné, dost lidí, celkem horko, ale pofukuje. Nemáme v plánu podrobnou prohlídku, jen ochutnávku, Barbakane, Královský zámek, kostel sv. Anny, Kulturní centrum (socialistický realismus - nám se to hodně líbí - zahrnuje divadlo, taneční sály, galerie, kino, dětské divadlo, všechno, co si člověk vzpomene; pískovcová budova připomínající Empire v NY nebo Intercontinental v Praze nebo budovy v Le Havre ve Francii). Cestou zpět potkáváme všude hospůdky, kde vaří pierogi a další skvělá národní jídla (sláva to máme rádi na cestování a o Vánocích ve Wroclavi nám chybělo, vybíráme jednu, kde je obsluha v krojích). My jdeme čistě po pierogách, tak že dáváme jednu velkou porci masových pečených se škaverčky a Háňa borůvkové se smetanou. A my ještě pivo (nejsme pivaři, ale je dobré a k pierogům prostě pásne). Boule za ušima, to se prostě musí zažít. Je to hodně syté a opravdu výborné. V autě sprcha a rozhodnutí jet ještě ten večer dál. Na místě, kde stojíme, je dost binec (to je v Polsku bohužel všude, odpadky odhazují, kde je napadne) a hlavně dost stříkaček od feťáků (a to nás tedy hlavně vyhnalo). Asi plašíme, lidi tam běžně chodí na procházky s dětmi a pejsky, ale když mám takový "ten pocit", tak je lepší jet. Parkujeme v Szumowo (Bod 4, 52.9202111N, 22.0832933E), kde jsou vytěžené a zatopené pískovny. U cesty, která je málo frekventovaná, hned u jedné zatopené pískovny parkujeme a jdeme spát. A spalo se výborně. Byl tu klid.

30.6. Neděle - 3.den

Ráno začíná sluníčkem, křesílkem na posekaném trávníčku a kafíčkem. Je nutno dopsat deník. Pak vyrážíme tedy konečně do Litvy. Jedeme cca 140 km, většinu už po normální silnici, trochu to drncá, ale jde to. Prostě jedeme pomaleji.

Cestou stavíme u rybníku v Rajgródu, je tam starý kemp a pláž a koupačka v rybníku (Bod 5, 53.7249953N, 22.6363019E). Cesta pro obytku jen tak tak, ale zvládli jsme to. Vstup 13 zlotých (vrátný trochu nevrlý a neochotný, ale nakonec to zvládl). Udělali jsme si oběd a šli zkusit vodu. Příjemné, pak komplet sprcha v teplé vodě v zrenovovaných sprchách, chvilku povalování na dece, ale sousedi grilují krkovici a to se nedá fakt vydržet. Jsme uslintaní a bojím se, že Jára podnikne loupežnou výpravu. Balíme a jedeme dál. Drobná zastávka v Giby u pomníku zmizelých Poláků (Bod 6, 54.0411981N, 23.3572622E) po válce se Stalin vyřádil a zlikvidoval celý polský odboj - cca 2000 lidí, o cca 600 se vůbec neví kde skončili). Kolem půl šesté večer překračujeme hranici s Litvou. A pozor, mění se čas a my máme hodinu k dobru.

Cestou vidíme první původní dřevěné domky, hodně jich je opuštěných. V Polsku se všude pasou kravičky, tady v Litvě hlavně kozy a někdy kravička na řetízku, aby neběhala, kde ji napadne. A čápi. Jsme z nich u vytržení, jsou zde velmi častí, snad u každého domu mají hnízdo. Zastavujeme u rozhledny (Bod 9, 54.1013444N, 23.7221003E), u rybníku je nevěsta a kámošky a jsou veselé. To je prima. Jedeme ještě kousek do Merkiné (Bod 11, 54.1615081N, 24.1843047E). Je to malé městečko, které si prohlédneme až zítra, ale nyní odbočka z hlavní silnice na vedlejší a trochu koukáme na ten povrch. Všechno co není hlavní tak, je štěrková cesta. No četli jsme o tom, ale že se to bude vztahovat i na silnice typu naše 1. a 2. třída, to jsme nečekali. Je tu po pár metrech rozhledna, kde je parkoviště a zde mohou stát i obytky (Bod 10, 54.1013444N, 23.7221003E). Zaparkujeme, vaříme večeři a nezbytně nutně musíme vystoupat na rozhlednu. Už je tam zaparkovaný jeden obytňák s rakouskou SPZ. Na pozdrav máváme. Z Rakušáků se nakonec vyklubali Slováci, žijící u Vídně a tak večer usedáme a klábosíme až do půlnoci. Prošvihli jsme i západ slunce (to nás dost mrzelo, ale když je pořád, co povídat). Jo bylo to prima, noc v pohodě, ráno vstáváme kolem půl osmé. Snídaně, rozlučka a jede se dál.

Litva (Lituvos Respublika)

Hlavní město Vilnius, z pobaltských republik je největší. Cca 2,8 mio. obyvatel (cca 370 tis. obyvatel emigrovalo za prací do Evropy), žijí zde Litevci, Poláci a Rusové, silně věřící katolíci a pravoslavní. Nezávislost vyhlásili v březnu 1990. Ale SSSR nezávislost neuznal a při bojích s vojáky zahynulo 14 lidí. Definitivní nezávislost byla vyhlášena v prosinci 1991. Do NATO a EU Litva vstoupila v roce 2004.

Historie Litvy je hodně pohnutá, neustále se nějaký stát pokoušel získat nadvládu - Švédové, Němci, Poláci; hodně zle bylo během sovětské okupace 1940 a 1941 (dohodnuta mezi Stalinem a Hitlerem), pak německé 1941 až 1945 (bylo vyvražděno nebo deportováno na Sibiř tisíce lidí, často celé rodiny; v 50. letech deportace pokračovaly, tentokrát pod hlavičkou SSSR pokračovaly (prameny uvádí desítky tisíc lidí; dokonce jsme měli možnost s jedním pamětníkem o tom i mluvit - to bylo velmi emotivní setkání). 

Rusky umí opravdu téměř každý, anglicky spíš mladší lidé. Vztahy k Rusů i Polákům jsou s ohledem na historii komplikované, ale nezaznamenali jsme neochotu Ruštinu používat. Navíc se obecně ví, že Československo prošlo také sovětskou okupací a že rusky starší generace docela umí. Tím jsme jim celkem blízcí a obecně projevovali vůči nám velkou vstřícnost. 

Litevci jsou hrdí na svou zemi a velmi často mají na zahradách vlajku. Obce měly často květinovou výzdobu v národních barvách.

Praktické informace:

Voda - vodu do nádrže (na mytí) jsme nabírali u pumpy Circle nebo i jiné pumpy, kde jsou vidět kamiony (je tam pro ně servis v podobě vzduchu a právě i vody). Kohoutek byl vzadu na budově buď samostatně nebo vedle hadice se vzduchem, nebo za malými skleněnými dvířky. Koncovku jsme používali půl nebo tři čtvrtě coulovou, častěji tu 3/4. Platit se to nikde nedalo, tak jsme vždy vzali naftu za 20 EUR. Jen jednou jsme měli špatnou zkušenost, že voda byla rezatá (doporučujeme před napuštěním do nádrže vzít nejdříve vzorek do průhledné nádoby a zkontrolovat, aby se pak nemusela čistit celá nádrž),  jinak voda čistá a v pohodě. 

Pitnou vodu jsme měli nejdříve z domova (proti kažení vody v teple je dobré dát do kanystru kousek stříbrného řetízku). Později se dala koupit voda balená v 5 l kanystrech v ochodě nebo se dala najít voda v aplikaci Mapy.cz, pitná voda je zde označena kohoutkem. A vždycky byla tedy výborná. Jen někdy více minerální, tak z ní nebyl dobrý čaj. 

Nafta - brali jsme tu dražší (moderní diesly jsou trochu háklivé), když náš Žolík tak maká, musí dobře papat. Platili jsme kartou rovnou na stojanu nebo u obsluhy. Cenově se nafta pohybovala do 30 CZK za litr. 

WC kazetu jsme vylévali na pumpě na WC, nosili jsme jí v tašce od IKEY (krásně se vejde) a řádně vždy po sobě uklidili. Problém žádný nebyl. Speciální výlevky jsme nikde neviděli.

Odpadní voda - opět speciální výlevky jsme nikde neviděli, asi byli jen v kempech. Protože používáme na mytí a na nádobí výhradně ekologické výrobky, navíc v minimalistickém množství, tak vodu pouštíme do kanalizace. 

 Tradiční servisní místa pro obytky jsme v Litvě nikde neviděli, asi jsou opět jen kempech, ale ten jsme nenavštívili. Cestou jsme viděli i značky pro parkování obytek, ale nezkoumali jsme to blíže. 

Na turisticky frekventovaných místech (typu Trakai) bylo možné parkovat u místních na zahradě, obvykle za 10 EUR, ale osobní zkušenost nemáme.

Odpadky - třídíme běžně alespoň plasty a velké papíry i v autě a tady nebyl problém se odpadu zbavovat. Velmi často i na odlehlých místech byly kontejnery na plasty, papír a sklo. Takže jsme vždy vytřídili a ten malý zbytek směsného odpadu se vždy vešel do určeného kontejneru nebo do odpadkového koše na ulici. Dokonce byly často i kontejnery na plechovky a tetrapaky. 

Peníze - standardně EUR, všechny bankovky kontrolují, mají tužku nebo speciální krabičku, skoro všude lze platit kartou, asi jako u nás. Ceny srovnatelné. Tentokrát jsme opravdu hodně ochutnávali místní jídla, téměř denně jsme jedli v tradiční restauraci nebo bistru. Cena 4 - 6 EUR za jídlo/os. Ve vyhlášených tradičních restauracích se lze dostat i na 15 EUR za jídlo (to už je fakt drahé). Káva kolem 1,5 až 3 EUR, Porce byly obvykle dost velké (kupovali jsme obvykle jen dvě jídla). Kdo má stravovací specifika, vegetarián, alergik na lepek, mléko a jiné,  má trochu problém. Tradice diety nerespektuje a jídlo je syté, těžké a díky všude přítomnému masu a smetaně i tučné. Ale naprosto skvělé.  Také je všude kopr, snad i v palačinkách. Vegetariánské je buď něco plněného zelím nebo sladké. Pivo, myslíme, velmi dobré (nejsme znalci, ale chutnalo nám), Litevci jsou obecně spíš pivaři. Víno je z ovoce a velmi dobré (určitě je dobré jej ochutnat).

Potraviny - nakupovali jsme v supermarketu Maxima, blíž k Lotyšsku také v Rimi, jsou různě velké a velikost se tu označuje počtem X. Zásobení pestré a ceny zhruba jako u nás. Potraviny ve zdravých výživách byly dražší, opět jako u nás. Zeleninu jsme často nakupovali u stánku. My se tradičně řídíme podle čuchu. Když rajče voní, tak i chutná. Měli tedy neskutečně dobré broskve a nektarinky. Byly samozřejmě dovezené, ale asi mají lepší nákupčí než my v Čechách, byly sladké  a voňavé. Také jsme si koupili u jahodové plantáže jahody a ty byly tedy extra výborné. Kilo stálo 3,30 EUR. Byly drobnější, větší pak stály 3,80 EUR. Ale nám chutnala ta drobná odrůda a s jejich smetanou Grietiné Namine (30%) to byla neskutečná lahoda. Ve městě se jahody pohybovaly už kolem 5 EUR. Fascinoval nás obrovský výběr mléčných výrobků i bez laktózových, smetany, tvarohy a čerstvé sýry v široké škále tučnosti. Sušeny a sladké koláčky často na váhu a  bonbóny a čokoládky také. 

Postřehy: je tu čisto, poklizeno, posekáno, spousta zdánlivě odlehlých míst je upraveno, velmi podporované je třídění odpadků, nezdá se, že by lidé extra spěchali. Řidiči jsou celkem slušní, ani na nás netroubí, když zmatkuju  v pruzích, kruháky jsou často dvouproudé a značky navádí, kdo v kterém pruhu má jet (např. ten co jede doprava, tak jede vpravo a ten co sjíždí rovně a doleva, ten je v levém pruhu - blbuvzdorné a všichni poslouchají). Na chodnících nejsou žvýkačky ani psí hovínka. Prodavačky na kase se tváří pohodově a sem tam prohodí se zákazníkem řeč (i ve velkém městě). Pohovoří i s námi, přejdou plynně do ruštiny a ptají se odkud jsme a tváří se potěšeně, když řekneme z Československa, Na Českou republiku reagují nějak nevýrazně. Alkohol se dá koupit pouze do osmi hodin a pouze pokud je člověku víc než 21 let a divili se, že u nás takové omezení není. Velmi mnoho památek je jako Fénix z popela, byly zbořené často do základů a v 90. letech je postupně vystavěli  do původní podoby (např. hrad Trakai, který je vystavěn dle archeologických nálezů a podkladů do podoby z 15.století, sloh gotika; cihla se sem moc hodí, hezky kontrastuje s vodou a huňatou zelení). Na stavbách se maká i o víkendu.

1.7. Pondělí - 4.den

Po snídani se přesouváme do Merkiné (už součást NP Dzükija), stavíme na parkovišti u původního hradu, dnes je zde kopec s dřevěnými schody (Bod 11, 54.1585092N, 24.1814619E). Ale ten výhled, když se člověk vykolíbá nahoru, stojí za tu námahu. Všechno je zelené, takové i upravené a posekané, lesy až k obzoru (hlavně borovice), soutok Nemunas a Merkys, staré dřevěné domky, některé pěkně opravené. Navštěvujeme infocentrum, místní krámek a ochutnáváme první místní pochoutky. Dalamánek s červenou řepou, tvarohový koláč z křehkého těsta. A potkáváme partu Hradečáků, sdílíme poznatky a jdeme dál. Procházíme se městečkem, obdivujeme bílé hortenzie a zlatohlávky, místní paní se diví, na co tak zíráme, ale pak si také zlatohlávky fotí a ukazuje nám maliny (jak se později ukáže, místní hodně chodí na lesní plody). Pozorujeme, jak opravují jednu místní roubenku a oceňujeme, že zachovávají původní podobu. Je dusno, cestou do Marcinkonys stavíme u zvláštního místa - Merkinés Piramidé (Bod 12, 54.1421953N, 24.1982389E). Původně šlo o pitnou vodu, ale nakonec se jednalo o duchovní místo, kde skutečně tekla výborná voda, ale současně to bylo krásné místo, kde úkolem člověka bylo hlavně meditovat a realxovat. Vybudoval to někdo bohatý, tak možná tím vylepšil svou karmu. Fakt je, že to místo bylo krásné a klidné. Cestou dál nás přepadá hlad a únava. Parkujeme na odpočívadle (podél cest je zde takových spousta a jsou super i s upraveným, obvykle dřevěným posezením). Rychlé těstoviny s pestem Genovese a slaninkou, česneková krémová polévka téměř dvouhodinový šlofík. Ideální a bez špatného svědomí. Venku řádí letní buřina. 

Po šlofíku krátká procházka k řece a minerálnímu pramenu (Bod 13, 54.1417108N, 24.4398819E), který vyvěrá ze spodku splazu dávného ledovce, a je fakt ledový, kovově černý a působí záhadně.

Jedeme také do vesnice Zervynos (Bod 14, 54.1128097N, 24.4981867E), zapadlé uprostřed lesů, staré dřevěné domky, pár jich je obnovených nebo postavených nově podle původních vzorů. Dnes zde žijí spíš staří lidé a lufťáci na víkendy. Místní pejsek nás všude doprovází. Takových vesniček je zde v lesích mnoho. Zastavil se tu čas, ale jsou malebné. Naučili jsme se litevsky zdravit, tak zdravíme všechny laba diena a všichni se usmívají a zdraví také.

Pak cesta do Marcinkonys (Bod 15, 54.0540025N, 24.4076433E), taková vesnička středisková, opět domky. A muzeum, ale už je plno hodin a je zavřené. Krátká procházka, ale už je toho za ten den dost a máme hlad a potřebujeme najít spací místo. Jedeme do Trakai. Silnice slušná a rovná, jak když střelí, chlupatá hustá příroda napravo nalevo. 

Navigátor nachází pěkné klidné místo hned vedle mariny podle Park4night. Zdarma a hned u lávky, po které se dostaneme na cestu do Trakai a k hradu (Bod 16, 54.6489431N, 24.9416778E). Po lávce je to k hradu kousek kolem vody, je pořád vidět, bez turistů a je to opravdu krásné. Hrad je malebný a opravdu pohádkový. Noc klidná, na parkovišti stojíme sami.

2.7. Úterý - 5.den

Ráno po snídani, provedena očista v jezeře. Někdo v koupelně a někdo v jezeře. Voda krásně čistá, ale ochladilo se a dost foukalo. Pak ještě jednou prohlídka Trakaie, jednak městečka, jednak hradu, tentokrát z lodi (5 EUR za osobu, půl hodinová plavba po jezeře a okolo hradu. Stojí to za to, pohled z vody je zase jiný.). Potřebujeme kafíčko, pak okukujeme výrobky ze dřeva a povídáme s milou paní  (bývala učitelka - nyní krásné dřevěné výrobky a kreativní dílny), líbí se nám dřevěný podtácek z jasanu, jalovce a travin (krásně voní - prostě ho nutně potřebuji). Procházíme se městečkem a hlavně si prohlížíme typické karaimské domky ze dřeva v různých barvách. Také ochutnáváme Kybynas (takové plněné šišky), které pečou Karaimové (nejmenší známý národ na světě). Pochází zřejmě z Krymu (odtud je importovali jako zajatce do Litvy 1397). Kybynas jsou výborné + jejich pálenka (pálí a chutná, kudy teče, tudy léčí). Ještě se procházíme městem, jednak, abychom vychodili pálenku a jednak koupili chleba a ovoce. Opět jsme potkáváme Hradečáky z Merkiné a zase povídáme a sdílíme zážitky. Na náš pobud směřují na Kybynas, doufáme, že na nás také vzpomínají v dobrém.

Pak vyrážíme směr Vilnius, cestou stavíme ve vyhlášené hospodě - v pivovaru Pilialaukis (Bod 17, 54.6205847N, 25.0557858E). A potkáváme pro změnu Hradečáky, tontokrát jiné (mladý pár - už na cestě zpět). A taky holčičí posádku z Liberce (mamka a dvě dcerky). Ten svět je malý. Ochutnáváme zde vyhlášené Zepelíny (bramborová šiška s hovězím a škvarky a smetanou, loupák s vepříkem a pečenou zeleninu pod těstíčkem. Zapili jsme to kvasem a vodou (pivo by bylo fajn, ale musela by řídit Hanička (nemá řidičák). Vzájemně jsme všechno ochutnali, nejlepší byla pečená zelenina pod těstem. Poučení pro příště - fakt nám stačí dvě jídla, ty lidi tady mají asi velké žaludky. Pak pokračujeme do Vilniusu. Cestou nákup bombiček do pera, zmrzliny, kávy a uzené ryby a parkování na doporučeném místě. No je to tu rozkopané, ale dobrý, vešli jsme se (Bod 18, 54.6791025N, 25.2981689E). Tedy jako místo na spaní nadále nedoporučeno, budují zde kruhák, tak to do budoucna nepůjde (ale jinak se tu v okolí dá celkem zaparkovat na ulici nebo zajet na STLP pod Gediminasovým hradem, stojí 10 EUR). Hned vedle je Užupis (soukromá republika s vlastní ústavou, vojskem o 12 soldátech, velikosti jedné umělecké ulice). Ulice je malebná a rozhodně je zajímavá. Jdeme ještě na obhlídku historického centra. Máme to přes můstek přes řeku, tedy u nosu. Vilnius je krásný, moderní a s mnoha opravenými památkami. Ani si už nepředstavíme, jak to tu muselo vypadat za soudruhů. Pár poznamenaných staveb tu je a je dobře, že soudruzi tu už nejsou. Na závěr se ještě vyškrábeme na Geminidasův hrad, je sice v rekonstrukci, ale nahoru je možné vystoupat a prohlédnout si Vilnius pěkně z výšky. Výstup rozhodně stojí za tu námahu. Výhled je krásný, dovnitř bohužel nelze jít, ale vypadalo to, že rekonstrukce bude brzy hotová. Cestou k autu couráme parky, pozorujeme havrany, jsou legrační, trochu se předvádí.  Zbytek si prohlédneme zítra.

3.7. Středa - 6. den

Ráno nás probudil čilý pracovní ruch. Místo na stání hned vedle Užupisu je super, ale budují tu kruhový objezd (kdo pojede příští rok, myslím, že to tu pro obytky na stání už nebude - tak že najít jinou ulici nebo pod Gediminisově hradem je STLP za 10 EUR) a opravdu se tu maká. To nakonec je vidět na spoustě míst, kudy projíždíme. Žádné  postávání. Ochladilo se a je střídavě slunce a déšť. To je zde zřejmě běžné. Lidé chodí na lehko a s deštníky (já mám mikynu a větrovku a pořád se svlékám a oblékám). Na náměstí u Anděla v Užupisu na nás volala kavárna, nedalo se odolat a kávu měli výbornou. Znovu procházíme Užupis, dostali jsme razítko do pasu (nakonec jen na papírek, aby nebyly potíže někdy na hranicích). Prohlížíme si různá dílka v mini galeriích, na ulici (tady je to prostě všude a jsou to krásné kousky). Také jsme se pohoupali na zebrorožci (fascinuje mne, co lidi vymyslí). Jdeme znovu na Katedrální náměstí, chceme vidět katedrálu zevnitř a ostatní kostely také. Jsou krásné, vznosné a každý jiný. Jára fotí, válí se u toho na zemi, jak bezdomovec, ale co by neudělal pro krásnou fotku. V infocentru jsme zjistili, že kousek je restaurace Etno Dvaras (www.etnodvaras.lt), která je vyhlášená, zakládá si na starých receptech a má "pečeť původu". A kupodivu ceny jsou velmi příznivé (lepší je přijít do půl dvanácté, pak se navalí cestovky a je narváno). Tak že volba je jasná. Přišli jsme včas, je tu málo lidí a sedíme na terásce . Dali jsme si Žemaitišky, idaryzi mésa (bramborové šišky plněné vepříkem s houbovou omáčkou), Dzükiški, idaryti varške (bramborové šišky plněné trvarohem s cibulovou omáčkou), Šaltibarščiai (řepová smetanová studená polévka s koprem a pečenými brambory). Všechno výborné, syté, zdravá strava je v čudu,  ještě, že máme v gatích dost místa. Na závěr pivo - nefiltrované světlé, skvělé. Moc jsme si pochutnali, nasáli atmosféru a pozorovali, jak okolo courají lidé po hlavní ulici. Také jsou tu moc pěkné fasády starých domů (ono je to opět hodně opravené v původní podobě a dobře tak).

Následuje prohlídka zdi ozdobené vším možným. To se tak někdo rozhodl, že do omítky zapraví různé obrázky a předměty a  přidali se další nadšenci a je z toho populární ulice, navíc vtipná a krásná (www.literatugatve.lt). Následuje kávička v Storytellers (kavárna na nás volala už předchozí večer). Káva výborná, potkali jsme zde další Čechy. Pomalu jdeme k autu, cestou si prohlížíme trh, obchůdky, další kostely (těch je tu opravdu hodně). Balíme a jedeme směr Horu křížů.

Cesty jsou jak se říká nevyzpytatelné, tak že to není cesta rovně, ale přes několik dalších zajímavostí. 

Struveho geodetický oblouk (Bod 19, 54.9309408N, 25.3167550E) řada bodů, které se táhnou od nejsevernějšího bodu v Norsku až po nejjižněji položený bod u Černého moře. Zde je jeden z těch bodů. Díky těmto bodům dokázali v roce 1855 určit přesné rozměry Země pomocí poledníku. Po letech bylo přeměřeno přes satelity a sekli se jen o cca 200 m. Úctyhodný výkon. A taky tu skáčou 1cm žabky. Člověk kouká pod nohy, aby je nerozšlápl.

Geografický střed Evropy (Pumuškés, Bod 20, 54.9065886N, 25.3190819E) - hezké místo, nutno si přečíst místní definici Evropy, tento střed dokonce není na povrchu ale 180 m pod zemí a odvozuje se od litosférické desky. Středů Evropy je mnoho, ale liší se to právě pohledem historickým, geografickým, vzdáleností od moře apod. Hezká procházka.

Burbiškis (Bod 21, 55.7835183N, 23.9019194E)- zámek a park, my už jsme přijeli po zavíračce, tak že zámek jsme neviděli, ale jak bylo po bouřce a dešti, tak bylo krásné světlo na focení. Zámecký rybník vypadal tak romanticky, škoda, že se nedalo jít dovnitř.

Pakalniškiai (Bod 22, 55.7701717N, 23.8505353E) - větrný doškový mlýn, opravdu krásný, o kousek dál je skanzen původních domů, také je už zavřeno, koukáme tedy jen přes plot, je to malinké, plánujeme velký skanzen Rumšiškéz až při cestě zpět. Na malém parkovišti u cesty by se dalo v klidu nocovat na divoko, je tu klid a rovina.

Při průjezdu městem Radviliškis (Bod 23, 55.8060603N, 23.5366483E) jsme neodolali a zahnuli směrem k nádraží. A tam je naprosto dokonalá nádherná parní lokomotiva. Obrovská, černá s červenými koly. A vedle původní dřevěné nádraží i s kadibudkami. Jinak je tam velká budova nádraží a je to obrovský železniční uzel. 

Nakonec jsme dojeli večer k Hoře křížů. Už z dálky je vidět a je to impozantní místo. Míjíme první parkoviště vlevo (to patří přímo k Hoře křížů - závora a parkovné symbolické) a jedeme ještě kousek dál, kde je vpravo docela velké parkoviště (Bod 24, 55.8060603N, 23.5366483E), večer prázdné a rovné, obklopené parkovou úpravou, je tu klid (patří ke klášteru Řádu menších bratří založenému italskými Františkány, vysvěcený v r. 2000). Stojíme v rohu a Jára jde udělat pár večerních fotek. Háňa pracuje na US-it mapě a já vařím. A až nyní jsme zjistila jak jsem v únoru při nákupu v Arrabě (Itálie) sáhla vedle a vzala sušenou směs zeleniny a koření a bohužel i feferonek. No večeře je dost ohnivá, a to jsem se to pokusila zachránit propláchnutím. Ale nezbylo tedy nic, hlad je stejně nejlepší kuchař. Akorát jsme vypili ke špagetám všechno mléko a snědli hromadu chleba. Chystáme se spát a ozývají se divné zvuky. Aha, bydlíme u čápů :-). Klapou zobáky, asi si posílají čápemesky. Tedy bydlíme na Parkovišti u Čápa :-).

A je to dokonce pětičlenná rodinka. Čápi tu jsou hodně a jsou prostě krásní. Lidé jim zde budují stožáry a základ hnízda (často i na vlastních zahradách) a čápi dříve nebo později přiletí a zabydlí se. Žijí v párech celý život a stále se vrací do stejného hnízda. Lidé je mají rádi. I nám dělalo radost je pozorovat. Dokonce jsme otočili auto na parkovišti tak, že jsme na ně viděli ze sedaček řidiče a spolujezdce a mohli je pozorovat dalekohledem pěkně v klidu. Nerušili jsme je, tak se tam různě promenádovali, protahovali křídla a rodiče jim ukazovali, jak se má létat (začátkem srpna dorazila zpráva od další cestovatelů, že junioři už umí létat, hurá, letu zdar). 

Noc klidná, prší a je dost zima 12 stupňů. 

4.7. Čtvrtek - 7.den

Hora křížů (vedle bodu 24, 56.0152603N, 23.4160264E) - neuvěřitelné a duchovní místo. Původně zde byli pohřbeny oběti dvou polských povstání (1. pol. 19.st). Lidé postupně začali přidávat kříže jako vzpomínku na padlé. Časem se z místa stal symbol národní hrdosti Litevců a odporu proti SSSR. Soudruzi se místo pokusili opakovaně zlikvidovat, ale místní vždy pietu obnovili a nyní sem jezdí poutníci z celého světa. Křížů je tu obrovské množství, nyní lemují i příjezdovou cestu. Na hoře jsou cestičky, kudy lze procházet a číst si poděkování věřících nebo nápisy na křížcích, odkud kdo přijel. Našli jsme spoustu křížů z Čech. Je zde i velký kříž od papeže Jana Pavla II. Jinak jsou tu křížky opravdu z celého světa. A spousty růženců. Na mne místo působilo uklidňujícím dojmem, asi jako v kostele. Křížek je možné přivézt vlastní nebo si zakoupit na parkovišti. Je to opět za symbolickou cenu a je výběr mnoha velikostí a vzhledu. I pro ateisty je fajn se jet sem podívat, je tu krásně a takový ten klid pro duši.

Vracíme se procházkou k autu, trošku přeparkujeme a máme super pozorovatelnu čapí rodinky. Jsou neuvěřitelní, jak se starají. Pozorujeme z předních sedadel jak se krmí, roztahují křídla, taťka jim ukazuje jak vzlétnout nebo jak plachtit na místě.

Toto byla naše zatím poslední zastávka v Litvě, zase se sem vrátíme při cestě zpátky. Nyní míříme do Lotyšska. 

Lotyšsko

hranici jsme přejeli kousek za Kalviai, jen jsme dle předpisů přibrzdili a už jsme rychleji nejeli. Silnice je o poznání horší. Místní to moc neřeší a jedou v pohodě, ale já mám za zadkem v tu chvíli železářství a navigátor má navigovat a ne dotahovat za jízdy všechny šroubky. Tak si to valíme celých 60 km v hodině a je to pohoda.

Lotyšsko je malá země s malým počtem obyvatel, cca 40% žije v Rize. Je to rovinatá země, převážně zemědělská a málo osídlená. Pouze cca 60% obyvatel jsou Lotyši. Dějiny země jsou smutné a dost krvavé. Neustále se pokoušela nějaká velmoc zabrat zemi pro sebe a s místními zacházeli všelijak, jen ne dobře.

Místní komunikace jsou v zásadě pouze zpevněné cesty, pouze hlavní silnice (asi jako naše rychlostní silnice) je asfaltová, kus je dokonce 4 proudový a najíždí se na ní rovnou z lesa, žádné nájezdové pruhy a pod. Také je tu možnost otočit se do protisměru (někde je i pro přejezd na druhou stranu samostatný odbočovací pruh a na druhé straně příslušný nájezdový pruh pro získání rychlosti). Ale také je pravda, že řidiči jsou tak nějak v klidu a provoz je relativně řídký. Také tu vedou přechody pro chodce a značka omezí rychlost někde na 90 a někde na 70. A když je širší cesta, tak klidně předjíždí i když proti nim jedete. Prostě počítají s tím, že uhnete ke kraji. Tak že klidně máte vedle sebe kamion, osobák a druhý kamion. Trochu na to koukáme, ale pak se přizpůsobíme a doufáme, že na krajnici nepíchneme. Jo, je to tu v pohodě. Je vidět, že se snaží hlavní tah vybudovat na evropskou úroveň, ale chvilku to ještě potrvá. Pořád tu jsou úseky, kdy člověku cvakají zuby a pak úseky, kde v pohodě jede povolených 90 km/h. Ale při počtu obyvatel a výši HDP nelze čekat zázraky na počkání. 

4.7. Čtvrtek - 7.den pokračování

Zámek Rundale (Bod 25, 56.0152603N, 23.4160264E) - barokní skvost Lotyšska, nechal si ho vystavit kurónský vévoda von Bühren, oblíbenec carevny Anny; zámek je jako kdyby spadl do těchto míst z jiné planety. Stavitelem byl stejný umělec, který vystavěl i Zimní palác v Petrohradě. Inspirace je zjevná - Versailles. Zámek prošel ohromnou a nákladnou rekonstrukcí. Byl strašně poničen za vlády soudruhů, klasika jako u nás, nejdřív škola a pak sýpky a sklady. Zakoupili jsme delší prohlídku + zahrady. 13 EUR rozhodně není přehnaná suma, je na co koukat, mají dobře udělané popisky, nebylo ani mnoho lidí. Interiéry byly bohaté, zajímavé byly staré fotografie, kde bylo vidět, jak probíhala rekonstrukce. Procházka zahradami byla také krásná. Růžová zahrada omamně voněla.

Pak jsme vyrazili do Bausky (Bod 26, 56.4060542N, 24.1872289E). Malé městečko, cíl byl jasný - jídlo a nákup. Pečené kuře a chleba, vietnamské nudle s vlastní zeleninovou omáčkou (ty jejich glutamáty se nedají jíst). Také jsme mimo jiné koupili šašlik. Celé kilo naloženého masa, méně prý ne. Co my budeme dělat s kilem masa?  A pak taková ta klasika na víkend. 

Vše jsme zařídili a ještě okoukli pravoslavný kostel. Byl jak malovaný, modrý a zlatý. Krásný, vypulírovaný.

A pak už bylo potřeba najít nějaké stání na noc. Náš navigátor Jára je špička v oboru. Krásné místo kousek od Siguldy, u říčky Lorupe, hned vedle čápů (Bod 29, 57.1295025N, 24.8914642E). Zase místečko u Čápovic. Zde tedy tříčlenná rodinka. Byli jsme hrozně utahaní a popravdě tentokrát jsme šli spát už po desáté, ani nevadilo, že bylo světlo a občas někdo přijel a vykoupal se. Trochu jsme koukali, venku 12 stupňů a oni se tam ráchali. No dobře, jsou to přeci jen seveřani. 

5.7. Pátek - 7.den

Ráno bylo hodně pošmourné, 10 stupňů a prší. Nikomu se nechce vylézat. Járu bolí hlava, po prášku znovu usnul. Háňa, když zjistila, že se nic neděje, také v klidu pokračuje ve spánku a já píšu deník. 

Sousedi Čápovi jsou v hnízdě jako zmoklé slepice, pozvala bych je dál, ale nechtěli. Ráno v klidu ubíhá a najednou leze slunce. Přijel rybář, pak nějaký pán a jde se zase koupat. To jsem blázen. Na tom musí něco být. Všichni se probudili a slunce docela hřeje. Je už 15 stupňů. Čápi suší peří a rodiče vyzývají juniora k letu. Dělá tedy ofuky nebo ho štve publikum (my). Přijeli další otužilci.  Zlobí mne tablet, tak celá vzteklá vybíhám v noční košili, pantoflích a v mikině k vodě. A za chvíli se také ráchám. Voda je temně hnědá, ale čistá a bude mít asi tak těch 16 stupňů. A když se tam chvilku ráchám a do toho svítí slunce, které opravdu hřeje, tak se mi nechce ven. Za chvíli tam prská a cáká se i Jára. Po cca 5 minutách lezeme ven a jsme řádně prokrvení (rudí jak raci). Přijela parta chlapů a začíná sekat trávu. Je fakt, že tu mají obecně dost poklizeno a posekáno. Balíme to a chystáme se odjet. Po těle je bezvadně a kůže je taková hebká. Po cestě do Siguldy Jára zjišťuje, že voda vytéká z výše položeného rašeliniště a zřejmě proto se tam lidé jezdí cachtat.

S čápem juniorem pořád není řeč, tak rodič odlétá pro svačinu a my jedeme do Siguldy. Cílem je prohlídka hradu (Bod 30, 57.1651864N, 24.8514444E), resp. velmi pěkné zříceniny. Jedná se o celý areál, kde jsou po stranách zahrady  domky a v nich řemeslníci (pracují se dřevem, kůží, látkami), dále je zde starý pivovar a prodávají zde výborná piva, Cidery a další přírodní produkty. Vstupné je pro nás tři celkem 5 EUR (studenti s ISIC kartou mají všude slevy, děti také). Areál je v maximálně možné míře zrekonstruovaný a dnes tu chystají ozvučení, v sobotu začíná hudební festival. Snad jim bude přát počasí. 

Po cca 3 hodinách se přesouváme o kousek dál k bobové dráze (Bod 31, 57.1508367N, 24.8414572E). Jedná se skutečně o takový ten areál, kde v zimně je ledová bobová dráha. Je to přístupné k prohlídkám, stojí to 1,50 EUR pro nás tři dohromady. Nahoru se vyjede výtahem a dolů se může jít po bobové dráze. Docela jsme se vyblbli a navíc to bylo fakt zajímavé. Například všechny ty roury a kohouty, které zajistí ledový povrch dráhy. Dokonce v SO a NE se dá v čase do 12 do 17 hodin jezdit na bobech na kolečkách a mohou i děti v doprovodu dospělého. Moc se nám bobová dráha líbila. Na bobové dráze jsme ještě nebyli. A to jsme tedy ani nevěděli, jak významné místo to je. Jezdí se tu totiž závody Světového poháru na bobech. Náš dvoubob v 12/18 byl čtvrtý.

Přejezd do města Césis, máme zase hlad. Aby ne, je skoro půl čtvrté a my ještě neobědvali. Nacházíme na první pohled sympatickou kavárnu Priede. Oni zde totiž v kavárnách i vaří a opravdu v této konkrétní velmi dobře. Dali jsme si Soljanku (hustá masovo-zeleninová, lehce nakyslá polévka s černým chlebem a koprovým máslem), vepřové kousky ve velmi jemném těstíčku s pečenými brambůrky a salátem, vegetariánský fazolový burger a bramborové placky s bylinkovou omáčkou,uzeným lososem a červenou cibulkou. Poněkud nás zaskočily porce. Už polévka byla velikosti, že by nám třem stačila. A nejvíce mne osobně dorazily placky, které byly v kategorii předkrm. Čekala jsem jednu, byly tři. Všechno naprosto skvělé. Ještě kávička, mátový čaj. Jára s Hani hráli Jengu a bavili celou kavárnu. Bylo to napínavé. Venku strašný slejvák. Nikdo nás nevyháněl. Pak se zase počasí umoudřilo a tak jsme šli na procházku po městě. Centrum je opět moc pěkné, hradby, hrad, zahrada a pravoslavný kostel. Opět se zde rekonstruuje, zahrada krásně udržovaná. Některé domy jsou pěkné, hodně jich na opravu čeká a některé se už nedočkaly. Škoda.

Na večer přejíždíme kousek od města Césis, kde je v ohbí řeky Gauja výletní místo s možností grilování, koupání a posezení (Bod 34, 57.3130136N, 25.2249931E). Asi kdyby bylo tepleji, bude tu spousta večerních návštěvníků a budou grilovat a bavit se.  Je přeci pátek. Ale je fakt zima a pořád dost prší. je to krásné místo. Stojíme tu dvě obytky a jedna rodinka ve stanu. Snad do rána nezmrznou. Ale na zítra je předpověď už poněkud optimističtější. Držíme si palce. Kousek je tu krásné místo, které bychom chtěli prochodit. 

6.7. Sobota - 9.den

Dnes je den ve znamení zajištění servisu a přesunu do Estonska. Ráno to vypadá na slunce, tak po snídani balíme a jedeme do místního Hobytína - Amatciems (Bod 35, 58.2536683N, 26.4646456E). Na fotkách se to jeví malebně, to musíme vidět. Jde o projekt bydlení v souladu s přírodou, dřevěné domky a vily s rákosovou nebo doškovou střechou postavené v kopečcích mezi jezírky, bez plotů a zahrádky volně přechází v les. Je to malebné, ale všude jsou už cedule zákaz vstupu, tak že už není pravda, že se lze volně procházet mezi domky. Asi místním lezlo na nervy, jak turisté lezou až na zápraží. Je tam jedno místo, kde se dá jít upravenou stezkou mezi zahradami a přes můstek na ostrov tam a zpět. Je to hezké, ale za chvilku máme prošlé a jedeme dál. Silnice vedoucí do Estonska je dost v pohodě, tak že cesta pěkně utíká. Kolem  třetí jsme překročili hranice do Estonska. Tři základní změny - nafta je dražší a voda na pumpě není volně k dispozici a silnice jsou pěkné. Našli jsme hned za hranicemi nějakou velkou pumpu, kde tankují i náklaďáky, nafta stála 1,2 EUR (pak už všude dražší), kazetu jsme vylili tradičně na záchodě a také doplnili vodu do kanystrů. 

Pokračovali jsme směrem do Tartu (Bod 37, 58.6686458N, 27.1647919E), druhé největší město v Estonsku, opravdu moc pěkné, stará univerzita, nádherná zřícenina gotického kostela (kdyby nic jiného, tak toto stálo za to). Cestou pak ještě obdivujeme za jízdy další cihlový kostel. Ale nestavíme, ono celou cestu leje jak z konve a nějak nám ty kapky už lezou krkem. 

Na chvilku jsme zastavili v Kalaste (Bod 38, 58.7773878N, 26.9887775E) - je tu rozhledna a výhled na Čudské jezero, které je pro dnešek naším cílem. Kolem desáté parkujeme na parkovišti kousek od pláže na předměstí Mustvee (Bod 39, 59.4564158N, 26.0123325E). Konečně přestává pršet a dokonce Slunce předvede ukázkový západ. Doufáme, že mu to snažení vydrží i zítra, chceme jet na kolo po NP Lahemaa.

7.7. Neděle - 10. den

Noc u Čudského jezera proběhla poklidně. Jára někdy hodně brzy ráno šel fotit východ slunce, holčičí část posádky klidně vyspávala až do osmi.K snídani byla objednávka na lívance. Smetana, marmeláda, skořice, co si kdo přál. Jen já jsem na piškotech, asi nějaká chybka ve stravování. Dobře mi tak. Nic méně venku svítí slunce a přestalo foukat. Je celých 17 stupňů, jdeme zkusit vodu. Má asi taky tak 17 stupňů, možná 18. No nic, přece nebudeme máčet plavky, akorát pak studí. Šup tam nahatý. Je to dost osvěžující, ale strašně příjemné. Nechce se mi ani ven. Ale přeci jen, není to na velké koupání. Voda je dost měkká, tak že jsme nejen namrzlí, ale také čistí. Balíme, luxuju, Jára s Háňou vyráží znovu k vodě a pak tedy odjíždíme směr NP Lahemaa. Cestou zastávka v Viitna (Bod 40, 59.4564158N, 26.0123325E), je tam bistro ve srubu, dáváme polévku, kafíčko, houpeme se na obří houpačce a pak se jdeme projít kolem jezera Pikkjärv (Bod 41, 59.4473708N, 26.0140156E). Je krásné se spoustou leknínů a všude je halda borůvek. Za chvilku máme modré držtičky a plný hrnek (nosím v batohu skládací silikonový na kafe, teď se hodil). Popojedeme o kousek dál k rašeliništi Viru Raba u obce Kolga (Bod 42, 59.4818942N, 25.6645722E) . Je to strašně zajímavé místo. Jde se zde po prkenné cestičce a zajímavosti si člověk může přečíst na naučných cedulích (je to i v Aj). Překvapením bylo v cca 2/3 stezky rašelinové jezírko, které bylo zjevně upravené pro koupání. Jedna paní si tam máchala nohy a ostatní koukali. My neměli ani plavky, ani ručník, ale hrozně se nám chtělo tam vlézt. Šli jsme ještě kousek, tam byla dřevěná rozhledna a krásný výhled na rašeliniště se spoustou jezírek. Zrcadlila si v nich obloha. Moc hezké. Cestou zpátky jde prostě konfekce dolů a ve spoďárech skáčeme do vody. Tedy teplé to není, jen na povrchu (voda je temná a tak ji slunce vyhřívá). Asi je tam i velká hloubka, to netušíme a nezkoumáme, plaveme tak nějak u povrchu, dole je prostě voda hodně studená. A taky je hnědá a neskutečně čistí (zmizely všechny fleky od borůvek a máme hrozně hladkou kůži, i když trochu nažloutlou). Jára obětuje triko na utření, soukáme se honem do suchého. Přicházejí další a za chvíli jde i příchozí pán do vody. Zpátky u auta jsme poměrně rychle, jednak jsme tu už šli a jednak teplo a adrenalin opadávají a začíná nám být zima. Je to v pohodě. Dáváme si svačinu a Jára, že si narovná záda. Za chvíli pravidelně odfukuje a my zaléháme také. Hodinka nás nezabije. Posilnění po všech stránkách odjíždíme k malému vodopádu Vasaritsi Joastik (Bod 44, 59.5075033N, 25.7613597E). Je strašně zajímavý, je malinký a vodopád tvoří čůrky a pod nimi rostou jako minizahrádky se stromečky jaterníky a kapky na nich se třpytí jako drahokámky. Pak o kousek dál jedeme k dalšímu vodopádu Nommeveski Juga (Bod 45, 59.5074583N, 25.7866300E a bod 48, 59.5072036N, 25.7882419E), taky je zde pramen pitné vody (trochu železité, ale jde to) a hlavně je zde zvláštní stavba, která vypadá jako náhon. A je to náhon, jen na konci není mlým, ale bývalá vodní elektrárna. Strašně zajímavá záležitost. Je to samozřejmě zchátralé, ale to nevadí. Také zde roste spousta barevných zvonků. 

Pak jsme jeli přes Loksu, Pärispea až na RMK stanoviště (Bod 46, 59.6673769N, 25.6990936E)  na nejsevernějším výběžku Estonska (na pevnině). To už je NP Lehamaa. A jako všude zde v Estonsku hraje všemi zelenými barvami. Je znát, že je tu spousta vody, mechy jsou vysoké a huňaté, člověk se do něj úplně propadne. Je tu krásně. Lidé chodí s borůvkami a jahodami. Jak v pohádce.

Po večeři tedy ještě procházka po okolí, dopisování deníku (jen tu nejde internet, tak na stránky půjde až zítra). A jde se spát. Opět je ještě v půl dvanácté světlo, ještě, že se dají zatáhnout rolety.

Poznámka: RMK - to je zdejší super záležitost. Otevřené tábořiště pro obytky, karavany i stanaře. Většinou na nějakém pěkném místě v lese. Cesta sem tedy vede obvykle zpevněná, musíme si hlídat nízké větve, ale stojí to za to. Je zde plac, kde parkují auta a okolo jsou roztroušená místa s posezením a grilem, odpadkové koše a dost slušné suché záchody. Nic se tu neplatí, je to prostě zázemí pro cestovatele, Estonci jsou v tomto směru hodně podobní nám. Hodně cestují, stanují, jezdí vodu, chodí na houby, jezdí na kole a běžkách.

8.7. Pondělí - 11.den

Dnes od rána svítí a trochu i hřeje slunce. Po snídani, vybavení botami do vody, vyrážíme na úplně nejsevernější cípek Estonska. Je tu taková kosa, po které se při trochu dobré vůle dostaneme po mělčině na ostrůvek, kde už jsou jen divoké růže, kručina, trávy a spousta jiných nádherně kvetoucích kytek a hromady kamení. Tady už kralují jen ptáci a čmeláci. Růže omamně voní, vítr fouká.  Cesta je docela náročná, ale nakonec se dostaneme až cca 50 m od konce cípu. A dál nás nepustí ptáci. Mají tam vyvedené mladé a nalítávají na nás, abychom vypadli. No mají pravdu, oni jsou domácí a my tam nemáme co dělat, dáváme se na ústup. Nechceme je rušit. I tak jsme zde na kose strávili skoro dvě hodiny.  Na koupání to není, voda je fakt studená, k tomu ten vítr a všude balvany. Poslední pohled z auta na sever a od těď se už budeme vlastně vracet směrem domů.

Stavíme se v městečku, spíš vesničce Viinistu (Bod 47, 59.6459019N, 25.7520389E).  Je zde přístav, jdeme na malý oběd, poměrně drahý. Čekáme, jestli se stihnou doudit ryby v udírně, ale trvá to a chceme už jet. Tak rybky budou jinde. Ale tradiční estonské jídlo bylo výborné. Herinek  s majonézou, bramborami a salátek, řepová studená polévka s koprem, salát s artyčokem a salát s uzeným kuřetem. 

Musíme nakoupit, stavíme v Lokse, následuje ještě jeden vodopád, je docela pěkný, kaskádovitý - Joaveski Juga (Bod 49, 59.5132397N, 25.8182036E). Taky je tu zkrachovalá  papírna s komínem, upravené parkoviště a některé moc pěkné srubové domy. Vliv Finska je zřejmý.

Cestou nám Háňa vytuhla, stavíme se pro vodu, jedeme přes dřevěný most (prý je do 8 t). Jsme nějak všichni utahaní. Jedeme opět směrem k Viru Raba (rašeliniště), cca 450 m od začátku stezky je RMK. Příjezdová cesta vede lesem, ale vypadá dobře. Jdeme ji projít pěšky a pak už na jedničku a dvojku pomalu jedeme na místo dnešního spaní. Je tu krásné místo (Bod 50, 59.4851939N, 25.6695853E). Jezírko, plac pro velká auta, plácky a grily pro stanaře. Záchody, pohoda a klid. A svítí sluníčko. Háňa pořád spí, tak vytahujeme deku a jdeme se vyvalovat na slunci. Konečně odpočinek. Pak děláme malou večeři a přijela dodávka. Češi, Středočeši a ještě k tomu z Menčic (sousedi z vesnice přes kopec). No je o čem povídat. Nakonec nás vyhání komáři a zima. Moc pěkné setkání. Jára ještě udělá pár fotek místních lišejníků. Už rozumím tomu, co ti losi baští. Lišejníky jsou zde obří a tvoří celé zahrádky. 

9.7. Úterý - 12.den

Dnes jsme regulérně zaspali a to přesto, že nám zvonili dva budíky. Típli jsme je a spali dál.  Vstávám skoro v devět a ostatní spí. Snídaně tedy funguje a táhne z postele. Celou noc lilo a ráno je docela chladné a zamračené, ale mraky jsou už vysoko a slibují, že už to bude přes den bez vody. Pomalu balíme, loučíme se s našimi sousedy zde i v ČR, prostě se stejně brzy uvidíme. Musíme dopovídat, co jsme včera začali.

Jedeme znovu na rašeliniště Viru Raba, včera večer jsme koupání už nezvládli, ale dneska vládne velké odhodlání ještě jednou lázeňskou kúru podstoupit. Jdeme tentokrát z opačné strany, je tam také parkoviště a je to o kousek blíž. Akorát odchází jedna vykoupaná rodinka, jsme tam sami a šup tam. První pocit chladu rozdýchán a pak zase nikdo nechce ven. Podotýkám, že venku je 14 stupňů a voda má cca 16 stupňů. Příjemně promrzlí skáčeme do teplého oblečení a jdeme svižně k autu. V autě je teplo, trochu si topíme a jedeme na vodopád Jägala Juga (Bod 51, 59.4491050N, 25.1790883E) u obce Koogi. Je dost velký a přes relativně malé množství vody, působivý. Dá se jít i dolů k němu. Při teplém počasí se tam určitě lidé i koupou.

Následuje cesta do Talinu a trošku motání v hustém provozu. Parkujeme kousíček od historického centra za 3,5 EUR na 24 hodin (Bod 52, 59.4430600N, 24.7443061E). Je to hned pod hradbami. Talin  a jeho historické centrum je skutečně krásné. Jednak je tu spousta krásných opravených kostelů, domů, restaurací, kaváren, dobrůtek a jednak jsou tu lidé opravdu příjemní, ochotní, hovoří skvěle anglicky, případně rusky. Poměrně záhy jsme objevili hospodu s typickými estonskými pochoutkami  Kuldse Notsu Körts (seděli zde na zahrádce Češi, byli tam už po třetí a poradili, co si dát). Zatím hlad nemáme, tak pokračujeme v prohlídce. Procházíme si například Raeapteek, lékárna fungující od 15. století. Moc pěkné. Prohlížíme si radnici Raekoda, co vypadá jako kostel. Prolézáme postranní uličky a pak tedy jdeme na jídlo. Dáváme si jen dvě jídla, Háňa sýry s brusinkami a topinkami a jablečný koláč a pečené koleno s kůrkou, brambory a zelím a místní pivo Hause Beer jantarové (řezané a výborné) a kvas. Výborné, stylové, obsluha v krojích a se štábní kulturou. Jídlo skvělé, hospoda skvělá a něco to stojí, ale to je jedno. Byl to zážitek po všech stránkách. Odcházíme nacpaní, spokojení, zkoumat starou část města - Toompea. Pravoslavných chrám, parlament, vyhlídky na město, věže, žebravý krásný racek, katedrála sv. Panny Marie, prolézáme obchůdky s jantarem, vlnou a lnem. Háňa si koupila čepici, která je tak dlouhá, že je zároveň i  jako šála. Krásná a hřeje. Dost se tedy hodí, je zima a fouká studený vítr. Pak procházíme ulici Pikk tänav, hanzovní ulice, která vypadá jako z nějakého historického německého města. Sídlili zde cechy a je plná památek na tuto dobu, vývěsní cedule, hospody, stylově oblečená obsluha. Také je zde kavárna Maiasmokk Café z roku 1864, vyhlášená cukrovinkami a výrobou a malbou marcipánu. Je nám zima, tak se jdeme podívat, ohřát. Tady se nám tedy bohužel stalo, že pokladní byla na zabití. Neochotná a protivná. No dali jsme si kakao (nic moc) a čaj. Ale jinak krásné místo a ohřáli jsme se. V přízemí je prodejna marcipánu a čokolády, v 1. patře kavárna a ve druhém patře restaurace. Dá se tu objednat tvořivá dílna a exkurze. Už je dost hodin a opravdu je zima. Jdeme svižnou procházkou podél hradeb, nakukujeme do velmi pěkné útulné restaurace, na kterou jsme dostali tip v Infocentru. Chtěli bychom ochutnat uzené ryby, ale dnes tedy nejsou, tak nezůstáváme. Je to soukromá rodinná restaurace Kalambuur, moc se nám tam líbí i nabídka je moc zajímavá, ale cílem byl uzený úhoř nebo nic. Tak třeba příště. Určitě stojí za návštěvu, milí majitelé, útulné prostředí a několik ocenění Trip advisor. 

Podél hradeb a věží (z 66 zbylo 19) jdeme k autu. Nachodili jsme cca 11 km. Pokračovat budeme ráno. Je tady spousta dalších zajímavostí.

10.7. Středa - 13. den

Dnes ráno v Talinu sluníčko a po ránu 16 stupňů. Snídaně a vyrážíme do přístavu. Je tam ledoborec a další lodě. Jdeme z našeho parkoviště podél moře, vidíme ohromné trajekty, které plují do Helsinek a Stockoholmu a dalších míst. Podél břehu je náznak promenády, budou to asi postupně upravovat. Pak míjíme bývalé vězení odkud mimo jiné vypravovali vězně na Sibiř. Působí tísnivě, je možné jít na prohlídku, ale nějak se nám nechce. Dnes raději lodě.  Prohlížíme si lodě a u ledoborce a zjišťujeme, že si musíme koupit vstupenku v Lennusadam Seaplane Harbour (www.meremuuseum.ee). To je muzeum udělané ve starých hangárech. Původně jsme chtěli jít jen na ledoborec, ale to muzeum je prostě neuvěřitelné a skvěle udělané. Opravdu stojí za návštěvu. Je zde i ponorka Lembit, kterou si lze celou projít. Velmi zajímavá je i budova muzea, je to unikátní stavba, byla zde použita speciální technologie bez vnitřních podpěr (stejná technologie byla použita i pro oberu v Sydney), velmi zchátrala za soudruhů, naštěstí se podařilo ji skvěle zrekonstruovat. Lze to sledovat v 3D animaci pomocí brýlí (zkusila jsem to prvně a málem mne kleplo, protože jsem se ocitla na vršku lešení, zamotala se mi hlava a kolena se mi třepala ještě hodinu po té. Ten mozek se nechá tak ošálit. Ale kdo netrpí závratěmi, tak určitě musí vyzkoušet, je to moc pěkně udělané). 

Pak se jdeme podívat na ledoborec Suur Toll. Skvělá prohlídka. Dobře značená prohlídka provede člověka celou lodí, včetně strojovny, kotelen, kajut kapitána a ostatních členů posádky. Po cca 5 hodinách se vracíme do auta. Cestou jsme si koupili v obchoďáku RIMI v teplém bufetu brambory a pečené maso a moc si pochutnali. Je to zde velmi častá, velmi rychlá a celkem levná alternativa, když se nechce do hospody nebo vařit. Jídlo na váhu a je opravdu dobré. Pak se jdeme ještě podívat znovu podívat na ulici Pikk, dneska je tu plno lidí, venku je 19 stupňů a na Radničním náměstí jsou trhy. Hodně se zde prodávají výrobky ze dřeva, lnu a vlny (hezké a kvalitní). 

Ještě jsme ochutnali v čokoládovně místní ručně vyráběnou čokoládu v Červeném malém domečku, naproti v kavárně makový závin z křehkého, asi tvarohového těsta a pak už balíme a jedeme směrem do Rummu. Cestou jsme potkali zajímavou soupravu traktor s karavanem, jel max. 40 km/hod. 

V Rummu je adventure park (Bod 53, 59.2269972N, 24.1976453E) - velmi zvláštní místo. Jedná se o bývalý vápencový lom a vedle je vězení. Po okupaci Estonska Ruskem v roce 1940 zde bylo zavřeno spousta nepohodlných lidí a v těžkých podmínkách zde nuceně pracovali. Hodně jich tu zemřelo. Při těžbě neustále vzlínala podzemní voda, tak že při potápění je možné ještě dnes vidět původní čerpadla. Vytěžená hlušina dnes zde tvoří impozantní hory, které jsou velmi ostré a zvětralé erozí. Jezero vzniklo právě vzlínáním podzemní vody po zastavení těžby. Vězení ještě fungovalo až do roku 2004 (jako normální vězení) a definitivně jej zavřeli 2012. Zajímavý kontrast mezi přírodou, betonem a žiletkovým plotem. Jde se zde potápět, šnorchlovat, koupat se, jezdit na terénních motorkách, jezdit na kánoích a na padle boardech. A lze zde zůstat i přes noc. Vstup je 3 EUR na osobu přes den nebo 15 EUR za noc bez ohledu na počet osob. Zůstáváme zde na noc. Park se zavírá v devět a otevírá v deset ráno. Odpoledne je zde parta mladých lidí, baví se, hrají hry, plavou, grilují. Po deváté hodině tu už jsme sami. Sedíme venku a grilujeme batáty a brambory se zakysanou smetanou, šašlik a sýr. Jak zapadne slunce (ono je tedy půl jedenácté), ochladí se a jdeme do auta. Ráno se, doufáme, zase vykoupeme a pak pofrčíme dál.

11.7. Čtvrtek - 14. den

Noc v Rummu byla klidná, jen ptáci se občas ozývali. V noci opět pršelo. Pak to tu nemají mít všechno tak sytě zelené. Z kapek na střeše auta občas už chytáme amok. Tak bychom se chtěli trošku vyhřát. No nic, buďme rádi, že nepadají trakaře. Kolem desáté se slunce začíná pokoušet o výstup na oblohu a trochu hřeje. Prostě, jdeme se koupat. Nikdo tu ještě není, tak šup do jezera nahatí. Kdo má pořád sušit ty plavky. Pak se pod příslibem zážitku nechává ukecat i Háňa a s neoprenem a šnorchlem se vydáváme na průzkum zatopených stromů a nejbližšího domu. Všechno je obrostlé rostlinami a působí to tajemně. Plujeme pouze okolo domu, nevíme, jestli je to stabilní a proč zbytečně riskovat. Není to na dlouho, voda je fakt studená. Za chvilku člověka zebou všechny periferie. Ještě, že se člověk může v autě rychle zabalit do suchého a do teplé deky. Plus horká čokoláda. To už je příjemné. Těsně před odjezdem lezeme na strážní věž vězení a koukáme na zabezpečení bývalé věznice. Není to tedy nic pěkného. Jedeme tedy dál. Bylo to zajímavé místo a skvělé koupání, škoda jen, že není více teplo. Ale zase možná proto jsme skoro všude sami. Tedy těsně před odjezdem přifrčeli dvě luxusní Ameriky (auta). Estonci si na ně dost potrpí. No je na co koukat.

Jedeme dál směr Riga a po nějaké době potkáváme celkem obyčejnou hospůdku Pubi Mati Mája u silnice na kraji vesnice, kde je zaparkováno poměrně dost aut. Uvnitř je docela plno, bereme si jídelák, vybereme si jídlo u baru nahlásíme, zaplatíme (podotýkám, že tu bylo velmi levně - za polévku, dvě jídla, kávu, čaj a kvas jsme zaplatili 16 EUR) a jdeme si sednout. To je v Estonsku poměrně běžný způsob. Ušetří tím na obsluze a odsýpá to. Za chvilku se nám nese pití a o chvilku později i jídlo. Skvělá Soljanka (asi zatím nejlepší, co jsme jedli), pečené pelmeně a pečené blínčiky. Ale tady průšvih, paní zapomněla, že měly být bez šunky, jen se sýrem. Háňa skoro hlady pláče. Ale za chvilku je vše napraveno, všechno jídlo naprosto skvělé, je ho na naše poměry opravdu hodně, paní majitelka je nesmírně milá a kuchař je umělec. 

Jen možná upozornění. Kdo nemá rád kopr, tak musí hlásit předem. Tady je kopr a hustá smetana snad i v koláčích, prostě všude. 

Pokračujeme v cestě a zastavujeme u NP Soomaa Rahvuspark, rašeliniště Riisa Raba (Bod 54, 58.4886969N, 24.9813839E). Je po páté a my jsme nějak hrozně utahaní. Normálně si jdeme lehnout. Za hodinu odpočatí vyrážíme na naučnou cca 4 km stezkou po dřevěných chodnících. Je tu absolutní klid, jen sem tam něco píská nebo bzučí. Chvíli jdeme lesem a pak se otvírá výhled na rašeliniště. Jsou zde zakrslé borovice, vypadají jako bonzaj. Slunce svítí a vytváří zvláštní kulisu. Rašeliniště hraje všemi odstíny od žluté po zelenou a vzdálené lesy vypadají jako malované kulisy. A opět potkáváme jezírka s temně hnědou vodou. Poučení - v Estonsku je nutno mít s sebou ručník a náhradní spoďáry. Koupání v jezírkách se nedá odolat. Mají tu krásně upravený přístup do vody (zde po žebříku z mola) a okolo kvetou lekníny. Po takové koupeli cesta utíká opravdu svižně. Opět je tu i malá rozhledna. I tohle rašeliniště stálo za návštěvu. 

Cestou do Rigy (silnice je moc pěkná) překračujeme hranice do do Lotyšska a na chvilku jsme si uvědomili, jak se změnil povrch. Ale je to jen krátký úsek a za chvilku už se zase jede krásně. Je to přeci jen hlavní tah a opět se tu předjíždí, i když v protisměru jsou auta. Ale jak už bylo dříve uvedeno, všichni to tu znají a dělají místo. V pohodě se zde vejde autobus, osobák a tirák vedle sebe. Sice mi trochu lezou oči z důlků, když to vidím, ale vše je ok. Stavíme na noc u moře cca 80 km od Rigy (Bod 55, 57.6272003N, 24.3824439E). Ráno to dojedeme. Stojíme zde dvě auta a je to tu v pohodě. Jen jsou trochu slyšet auta ze silnice. Takových míst je zde až do Rigy plno, pobřeží je lemováno mnoha tábořišti, restauracemi a ubytováním. Je to prostě rekreační oblast, nejčastěji sem jezdí Lotyši a Finové, asi jako Češi do Chorvatska.

12.7. Pátek - 15. den

Ráno test moře. Fuj, je tedy ledové, aby ne, v noci bylo jen 10 stupňů. Ale zase je jak Tálinský rybník, ani vlnka. Přijíždí sem na parkoviště autobusy s turisty. A my jedeme do Rigy. V Rize je provoz opravdu hustý, bez navigátora by to bylo poněkud komplikované. Parkujeme u vyhlášené lotyšské čokoládovny Laima (Bod 56, 56.9630178N, 24.1331139E). Zaslechli jsme o ní v reportáži v Objektivu. Jdeme se zeptat na prohlídku a objednáváme se na sobotu v deset dopoledne. Je to s průvodcem a s výrobou čoko pralinek. Vstup 16 EUR, no proč ne. Bude to zcela jistě sladký zážitek. Cestou do centra na nás zavolala kavárna. Už bylo výše zmíněno, že zde v Pobaltí jsou kavárny na vysoké úrovni a kromě kávy se zde člověk velmi slušně i nají. A zde jsme se tedy najedli opravdu dobře. A ani nakonec nevadilo, že jídlo bylo vegetariánské. Nechali jsme tam 20 EUR a odcházeli s pocitem lehce syté blaženosti. První co si prohlížíme, jsou skvostné secesní domy, nádherně opravené. Bolí nás z toho za krkem. Jsou úžasné. Riga je totiž secesní perla, což jsme dosud nevěděli. Obecně se to ví např. o Vídni, ale troufám si říci, kam se hrabe na Rigu. Taková koncentrace nádherných staveb se jinde opravdu nevidí. Třešničkou na dortu je Riga Art Nouveau Muzeum  (vchod z Strelnieku Ielas - nutno zazvonit). Už schodiště je úchvatné. Prima je, že tu je šatna v podobě zamykacích boxů a pak člověk prochází bytem jednoho z předních rižských architektů. Byt vypadá, jako by si rodinka jen odskočila na nedělní procházku. Krásné interiéry, kousky nábytku, vybavení kuchyně, jídelny, koupelny atd. Prostě je tu všechno. Průvodkyně jsou také v dobových šatech a i my si můžeme něco vyzkoušet. Prohlídka je potěchou pro oko a i ucho. Jedna z průvodkyň totiž sedla k piánu a zahrála několik skladeb. Nádhera.

Pak vyrážíme dále do centra, procházíme několik kostelů, náměstí, ulice, k večeru jsme vlezli do místní vývařovny pelmení a zkoušíme různé druhy. Je to takové obyčejné a za pár korun. Na hlad to rozhodně funguje dobře. Také nás zaujal obchod Black Magic. Je trochu temný a podezřelý a uvnitř vypadá jako čarodějnické doupě. Ale je tam hromada čokolády a vyhlášeného rižského černého balzámu - léčivý likér. Jde se dolů do sklepení a všude si lze objednat míchané nápoje, kávu a čokoládu podle menu, horoskopu nebo jen tak podle vzhledu. Rozhodně pěkný zážitek. 

Je pátek večer a lidé po práci vyráží do ulic, na místní je evidentně krásný letní teplý večer, tak posedávají na zahrádkách, baví se a popíjejí. Já tedy osobně už drkotám zuby. Jdeme ještě k řece a pak pomalu k autu. Je to tedy cca 3 km, ale to nevadí. Rychlejší chůze nám jedině prospěje. Ještě koupit chleba na snídani, dopsat deník a spát. Zítra jdeme vyrábět čokoládové pralinky.   

13.7. Sobota - 16. den

Dnes jsme si můžeme trošku přispat, naše spací stání strategicky umístěné hned vedle čokoládovny Laima je praktické. Je to takový parkovací dvorek, žádná romantika. V deset jdeme do muzea (2 hodinová prohlídka s výrobou pralinek stojí dospělý 16 EUR a student 14 EUR) a začíná sacharidový útok. Nejdříve obrovský koš bonbónů a čokolád, následuje kalíšek horké husté čokolády. Jára si jde dvakrát, my s Háňou sháníme vodu. Je fakt, že fontány na vodu zde jsou v každé místnosti. Posloucháme povídání o vzniku čokoládovny, o jejím vývoji během světových válek a za soudruhů až do současnosti. Také povídání o zpracování kakaových bobů je zajímavé, zde se zpracovávají kakaové boby výhradně z Ghany. Pak máme možnost trochu blbnout a fotit se s různým pozadím a poslat si to rovnou do mailu. A pak jsme už jdeme vyrábět vlastní pralinky. Mají na to samostatnou místnost, stylově zařízenou, všechno krásně připravené a moc nás to baví. To je ochutnávání a vymýšlení různých kombinací. Ulepení jsme až za ušima. Ve výsledku jsme vyrobili 4 hotové pralinky, krásně zabalené do krabičky a s mašlí. Zbylé ingredience po zásluze schroupeme ve spolupráci s ostatními účastníky kurzu. Ještě nakupujeme nějaké ty dobroty s sebou a kafe. Po příchodu do auta doplňujeme další litr vody každý a jedeme na vyhlášený rižšský blešák a na trhy, které jsou situované do bývalých obrovských montážních hal Abava, 56.9436742N, 24.1148286E (zde se vyráběly vzducholodě Zeppeliny, parkujeme zde - Bod 57, 56.9417619N, 24.1194869E). 

Na blešáku je živo a spousty zajímavých věcí. Tak například vinylové desky (zakoupeno album Dire Straits), hotelový zvonek přivolávající obsluhu (prý na něj budu zvonit, když nepůjdou dost rychle na oběd), švýcarský nůž na houby (úplně nový a úplně ostrý - Jára se hned fikne) a v neposlední řadě mosazné kotlíky na naběračky (velký už máme doma ze Švýcarska, tak teď ještě prostřední a malý a budeme to mít komplet). Pak procházíme trhy, nakupujeme a ochutnáváme. Je tu obrovské množství krásné zeleniny, ovoce, bylinek, koření, dále zeleniny kvašené, nakládané, salátů, v další hale jsou masné krámy, pekaři, mlékaři a pak také hala s vývařovnami. Ceny ovoce a zeleniny jsou dost slušné, na maso nekoukáme, ale je tu neuvěřitelný výběr ryb syrových a uzených. Kupujeme kus uzeného úhoře a makrely, kulatou placku z bílé mouky místo chleba, chleba s rajčaty a česnekem. Ochutnáváme šašlik, uzené šproty, lotyšský sýr mladý a zralý. Pak ještě sýrové koule a raclette se zeleninou a najedení a spokojení chceme už jet. Jenže nemáme pohled z Rigy. Při čekání na placení mi někdo prostě ukradl peněženku. Byla nějaká tlačenice, platila jsem z Járovy peněženky a když jsem se otočila, zjistila jsem, že mám otevřený batoh. Tak že jsem přišla o cca 100 EUR, karty a kartu do IKEmu. No to nás ten pohled přišel draho. No nic, nejdřív hlavně zablokovat karty. Tak snad bude vše OK. Zbytek člověk musí oželet. O doklady jsme nepřišli, dokonce tam zůstala Háni peněženka. Chvilku jsme byli přepadlí, ale pak se jdeme podívat na budovu Lotyšské akademie věd. Zase úchvatná stavba, sice ve stylu socialistického realismu (architektonický styl vyšel sice ze zvrácené ideologie a mnoho děl a staveb pozbývalo zdravý rozum a plnilo pouze požadavky soudruhů), ale tato stavba, podobně jako Palác kultury a věd ve Varšavě se mi opravdu líbí).

Pak odjíždíme z Rigy a směřujeme na severozápad Lotyšska do rybářských vesniček Lívů (Livonců). Cestou zastavujeme na místní pouti (Bod 58, 57.0000864N, 23.5139233E). Tak se jdeme podívat. Dáváme si jedno pivo a typické hranolky z chleba upravené jako naše topinky s česnekem a kvas. Okukujeme stánky, kolotoče, posloucháme hudbu. Pak pokračujeme dále. Jsme sice u moře, ale na koupání to není, tak jen procházka a frčíme. Cestou doplňujeme vodu  a tankujeme. Stavíme v Kaltene na parkovišti hned u moře (Bod 59, 57.4514169N, 22.8966786E). Stojí tu více obytek, je zde pěkné molo, WC a pěkná pláž. Od moře jsme cca 150 m. Slunce zapadá a fouká. Je cca zase jen 10 stupňů. Uvidíme jak to bude ráno, jestli se osolíme nebo ne. 

14.7. Neděle - 17. den

Ráno svítí slunce, hurá, snídaně na sluníčku je velice příjemná. Moře je plné hnědých rostlin, tak se nám tam ani nechce vlézt. Pak nás napadlo, že by bylo dobré vyvětrat špinavé prádlo, ono to občas trochu chce, zvlášť když pořád pršelo a byla zima. No a zjistili jsme, že nám do něj vytekla voda z kanystru. Takže dolní třetina prádla ve vaku je nacucaná vodou. No co s tím, než dojedeme domů, tak to bude plesnivé. Na parkovišti natahujeme od auta ke značce šňůru a už se to všechno suší. Je fajn, že pofukuje, schne to vážně rychle. Odjezd se tedy odkládá. Při té příležitosti jsme usoudili, že bude dobré pár věcí přeprat, abychom vyšli s oblečením až do návratu. Nastupuje osvědčený prací systém. Do kýble od Primalexu malinko prášku a dvě lžíce jedlé sody. A pak trochu pohňácat. Za chvilku je voda špinavá a prádlo se tváří čistě. V druhém kbelíku rychlé máchání a nastupuje silný ždímač Jára. Na šňůře to rychle schne. Háňa vaří kafe, kolem chodí lidé k moři, my jdeme na procházku po pláži. Ještě drobný úklid v autě a už sbíráme prádlo, které je jen docela málo vlhké, to už doschne v koupelně. Špinavé je suché úplně. Teď už to přežije domů do pračky. A jedeme. 

Po pobřežní silnici pokračujeme na severozápad Lotyšska směr Kolka (Bod 60, 57.7564533N, 22.5913547E) a kousek za ní jsou rybářské vesničky. Tato oblast je osídlená původními obyvateli Lívy (Livonci), mají vlastní jazyk a vlajku a je jich jen pár. A jsou vyhlášení  uměním udit ryby. My jsme se rozhodli navštívit vesničku Pitrags (Bod 61, 57.7040819N, 22.3872414E), kde ČT natočila reportáž o jednom místním rybáři. Našli jsme to, dáváme si rybu a kafe (doma je jen syn). Ryba je naprosto skvělá. Pak přijel i pan rybář, nemluví anglicky, ale to nevadí. Ukazujeme mu reportáž, směje se a má radost, chválíme rybu, to se rukama dá velmi dobře a potřásli si rukama. Prima setkání. Následně jedeme zpět do Kolky. Procházka a oběd v místní hospodě. A pak se přesouváme na výběžek mezi Malým a Velkým mořem (Bod 60, 57.7564533N, 22.5913547E). Je to vlastně špička pevniny, kde se potkává Baltské moře a Rižský záliv. Je to vlastně docela nebezpečné místo na koupání, potkávají se zde vody o různých teplotách a tvoří pod hladinou silné proudy. Na břehu je pomník utonulým lidem. Je tu ale krásná pláž, široko daleko jen pár lidí. Voda je hodně studená, nekoupou se ani místní. Pobřeží do Rižského zálivu je poseté mnoha podemletými stromy, obroušenými pískem a mořem, působí trochu strašidelně. Fouká tu studený vítr. Ještě okukujeme vraky rybářských člunů a jdeme do auta. Místní rozhledna je pěkná, dobrá pro sportovní výkon, ale již neslouží svému účelu. Okolní stromy brání ve výhledu. Jedeme dál po pobřežní silnici a vidíme dvě losice. Losa ne. No co se dá dělat. U nás také jelena nepotkáme jak je rok dlouhý.

Přejíždíme kousek nad Jürkalne, travnaté parkoviště je hned u moře (Bod 62, 57.0644306N, 21.4162214E). Je to nějaké soukromé parkoviště k pláži, kde aktuálně parkují dvě auta rybářů. Nikdo peníze nevybírá, je dost pozdě, zhruba půlnoc. Parkujeme a jdeme spát.

15.7. Pondělí - 18.den

Ráno opět svítí slunce, jsme na parkovišti úplně sami. Teď vidíme, kde jsme. Je to travnatá plocha, 100 m je moře za písečnou dunou. Zjevně sem jezdí lidé z okolí na víkendy na koupání. Pláž je dlouhá, čistá, písek a barevné kamínky. Moře krásně čisté. Jdeme se vykoupat. Je to tedy opět velmi osvěžující. Jsme tu opravdu úplně sami, tak se koupeme nahatí. Pak honem obléct a do tepla. Ale na sluníčku je dobře. Po snídani odjíždíme pryč, nikde nikdo, asi to tedy funguje jen o víkendu. Je tu pomník ve tvaru plachet, nápisu nerozumíme, ale nějak souvisí s 2. sv. válkou.

Dnešek je ve znamení většího přejezdu. Míříme podél pobřeží zase až do Litvy. Chceme se podívat na bývalou vojenskou základnu s raketovými sily pro jaderné hlavice. Muzeum studené války (Bod 65, 56.0314764N, 21.9059175E). Nachází se na okraji Žemaltijského národního parku. Vstupné 5 EUR pro dospělého student polovic. Muzeum perfektní, historie a souvislosti popsány i v Aj. Celá ta záležitost je vlastně ohromná stavba pod zemí, jsou zde schémata raket, sil a dokonce je jedno silo přístupné. Část expozice je věnována i Pražskému jaru 68. (Vlastně se člověk v Pobaltských zemích setkává s hodně podobnými situacemi, které Československo také zažívalo. Byli okupováni Sověty úplně stejně a nepohodlní lidé končili na Sibiři. Ta společná historická linka je všude velmi znát. Možná proto s námi s Čechy hlavně Litevci sympatizují.)

Celá oblast NP je krásná, je zde plno jezer, příroda pořád zelená, chlupatá, smí se po cestách, všude cyklostezky. Tedy popravdě, jedná se o šotolinové silnice, kudy jezdí auta, ale provoz je vážně malý, tak to tu označili i pro cyklisty. Všude je dost půjčoven kol a elektrokol, je to tu rovinaté a spousta krásných jezer. V Plateliai jsme doplnili naftu, nakoupili pečivo, prohlídli si starý dřevěný kostel Sv. Petra a Pavla z roku 1744 a rozhodli se, že Kurskou kosu pojedeme až zítra. U jezera Plateliai (Bod 65, 56.0496203N, 21.8333019E) Jára našel pěkné stání kousek od mariny. Už tam bylo cca 6 obytek. Zaparkovali jsme a hele Středočeši. A večer zase povídáme. Jsou ze Štěchovic, ve věku našich rodičů a jsou strašně prima. Procestovali toho spoustu, povídáme, dokud nás komáři nevyhnali. Ještě že tu vstávají tak pozdě (až kolem desáté večer). Ještě malá prohlídka mariny a jdeme také do hajan. Zítra chceme dorazit na Kurskou kosu.  Budeme hledat jantary. Alespoň v to doufáme.

16.7. Úterý - 19. den

V noci zase lilo jak z konve, ráno je zima, zase jen 14 stupňů. Tak nikdo nevstává a přispali jsme si do půl deváté. Mezi tím se nebe protrhalo a dokonce i slunce vykouklo. Vzali jsme ručníky a šli se podívat k jezeru, oteplilo se na celých 15 stupňů. U vody kupodivu nikdo nebyl, voda byla čisťounká a nebyla ani tak ledová. Rychlá koupačka a byli jsme úplně vzhůru. Snídaně a rozloučení se sousedy a vyrazili jsme na Kuršskou kosu. Cesta pěkně ubíhala, počasí se zlepšilo a silnice zhoršila. Hrkali jsme se po udusané, docela široké cestě rychlostí 28 km/h. A ano, měli jsme čas se kochat. Místní nás předjíždí, ale my rychleji nemůžeme jet. Roleta drncá, auto se klepe a úpí. Hrnky a příbory provozují hrůzný orchestr a ze smetany v lednici máme máslo. Jo tak máslo z nákupního seznamu lze škrtnout. V duchu běsním a pak je vše náhle zapomenuto a odpuštěno. Na cestu vykročil čáp jak z pohádky. Chvilku na nás kouká a rozmýšlí si, co dál. Zastavuji, dávám blikačky a čumím. Tedy nejen já. Čáp je nádherné stvoření. A má smysl pro humor. Vykračuje si před autem, ohlíží se na nás, co jako bude, my jedeme krokem za ním. Pak tedy, že přeci jen přejde. A pak se najednou zvedá a elegantně odstartuje a odletí. Jsme šťastní, že jsme si ho mohli takto prohlédnout a meleme o tom ještě další tři km. A pak konečně změna a máme zase asfalt. Přijeli jsme do Klaipedy a jeli nejdříve na nákup a najíst se. Pak jsme dojeli na parkoviště u Old Ferry Terminal, bylo tu již několik obytek, doplnili jsme řadu (Bod 68, 55.6898353N, 21.1375425E). Parkoviště je placené od 8 do 18 hodin v pracovní dny 30 Centů na hodinu. Vzali jsme kola a jeli na trajekt. Od parkoviště se muselo přes most. V automatu na jízdenku jsme koupili zpáteční lístek (cena je symbolická 1 EUR za osobu i s kolem). Auta jsou výrazně dražší a parkování na kose také (a hlavně auta jezdí z nového terminálu).  Na kose se dá jet po pobřežní komunikaci, cyklostezce nebo také velký kus po pláži. Prohlídli jsme si původní rybářské domky (takový  malý skanzen), projeli až k Delfináriu (to nás nelákalo, ale pro rodiny s malými dětmi je to určitě fajn místo) a pak se prosmýkli k moři. Moře je zde krásné, čisté, pláž z bílého písku a je tu čisto. Koupat se nesmělo, byly velké vlny. Foukal studený vítr, ale dalo se hrát spousta her, hledat mušličky a jantary. Sem tam jsme někoho potkali. Na kole se dalo krásně jet po tuhém písku na hraně příboje.  Jak se zajelo víc na břeh, tak se kolo smýklo a člověk se válel na zemi (není dobré moc kolo solit, řetězu to nedělá dobře, po návratu domů jsme museli pořádně umýt a naolejovat). Cestou jsme potkali plážový stánek s houpačkami, hřištěm a slušným kafem. Jeli jsme pak ještě dál a najednou se břeh začal bořit a už se nedalo jet. Také se nedalo dostat přes dunu na cyklostezku, která vede z druhé strany duny a je asfaltová. Museli jsme se vrátit cca 5 km, kde se dalo přebrodit  pískem na cyklostezku. Těch 5 km bylo dost náročných, byl příliv a kola se opravdu bořila a těžko se šlapalo. Po cyklostezce to pak už frčelo jak na drátkách. Dojeli jsme unavení do přístavu a trajekt nám odjel před nosem. Naštěstí další jel už za půl hodiny. Koupili jsme si v posledním otevřeném stánku vařenou kukuřici a na trajektu pak horkou čokoládu. Do auta jsme dorazili před devátou, obalení pískem, hladoví a unavení. Uklidili jsme kola, vyklepali, co se dalo  a honem večeře. A v ten moment začalo lít jak z konve. Zase jsme měli jednou štěstí, že jsme nezmokli. Zůstáváme na tomto parkovišti přes noc (zákaz tu nikde není, na noc se platit nemusí a bylo nás tu cca 7 aut). Ráno chceme vyrazit znovu na pláž, jestli najdeme nějaké další jantary. Zatím jsme ulovili spoustu kamínků, ale nevíme, jestli také nějaký poklad.

17.7. Středa - 20. den

Ráno jsme vstáváme dost brzy, bereme kola, svačinu a jedeme opět trajektem na Kuršskou kosu. Nejdříve na pláž sbírat jantary. Popravdě, asi jsme nenašli žádný nový (Háňa našla včera večer dva, my jen hezké kamínky). Nejlépe prý hledat v zimě po bouřce, jantar je lehký a když má voda 4 stupně, tak má větší hustotu než jantar a ten tudíž plave. Jedeme chvíli po pláži a pak po cyklostezce do Juodkranté (55.5422867N, 21.1214217E). Nejstarší městečko na kose, které se nemuselo stěhovat kvůli posunu písku. Dáváme si oběd, prohlížíme si městečko, sochy z písku a pozorujeme kachňátka a malé labutě. Jedeme na Vrch čarodějnic. Pěkná procházka, po cestě spousty vyřezávaných soch draků, čarodějnic, trpaslíků a jiných výjevů - a také hodně čertů. Moc hezké pohádkové místo (určitě stojí za prohlídku). Také okukujeme suvenýry a pár drobností kupujeme (tady jsou výrobky z jantaru opravdu pěkné a nepříliš drahé, nikde jsme už později něco obdobného v této cenové relaci nepotkali). Být na kose a nemít jantar? Nemyslitelné! 

Po cestě dál stavíme u přírodní rezervace hnízdišť kormoránů. Je to velmi zajímavé. Cestou voní uzené ryby, ale je to na zahrádce a majitel nevypadá, že by se chtěl dělit. Škoda, voní opravdu krásně. A pak šlapeme po cyklostezce zpátky. Stezka pěkná, nenáročná, ale fouká silný protivítr. Na závěr ještě zastávka v restauraci u cesty na jablečný koláč, bílé kafe a kapučíno. Za odměnu. Stíháme jen tak tak trajekt. Na kole cestou k autu si ještě prohlížíme centrum města Klaipédy, prohlížíme si plachetnici, kterou zachránili a udělali z ní restauraci. Místní kočičí hlavy dávají zabrat nohám i kolům. Konečně u auta, máme v nohách celkově 59 km. Balíme kola a všechny věci a vyrážíme na nákup a směr Kaunas. Spát budeme někde po cestě, uvidíme, co kde potkáme. Nakonec jsme zůstáváme stát cca 49 km od Kaunasu u pramene pitné vody - Pramen sv. Marie (Bod 69, 55.2805703N, 23.4438169E). Voda moc dobrá a vyhlášená. Ráno tu stojí fronta.

18.7. Čtvrtek - 21.den

Ráno stojíme frontu na skvělou pramenitou a posvěcenou vodu. Je opravdu výborná. A pak už jedeme směr Kaunas, ještě zastávka u památníku (Bod 70, 55.1360003N, 23.7315042E) bitvy u Grunwaldu 1410 (ve skutečnosti je Grunvald na severu Polska, zde jen upomínka na bitvu proti řádu německých rytířů). V Litevské historii má velký význam. Je krásný, typicky litevský se spoustou dřevěných soch hlavních hrdinů bitvy a álejemi stromů. Je zde vyobrazený vládce Litvy kníže Vitautas, dodnes Litevci uznávaný a obdivovaný. Je symbolem jejich  boje za nezávislost, které si ve své historie moc neužili. Dnes se po Vitautasovi jmenují ulice, náměstí, pivo i sportovní kluby. (Jen zajímavost, Tato bitva zásadně ovlivnila dění a vývoj i v Čechách, němečtí rytíři byli poraženi a tím pádem neměli sílu řešit Husity v Čechách.) 

V  Kaunasu parkujeme na placeném parkovišti hned vedle hradu (Bod 71, 54.8997706N, 23.8870508E). Hrad je pěkně upravená zřícenina s vodním příkopem a  je místem, kde se dějí různé kulturní události. Prohlížíme si hned vedle stojící kostel a jdeme na náměstí. Radnice, další kostel a zase kostel. A je to tu. Dostali jsme se do stádia, kdy už nevíme, co jsme kde viděli a začínáme být přesycení poznatky a památkami. Infocentrum je zde poměrně chudé na informace, tak jsme si bereme jen mapku nejzajímavějších památek a jdeme se projít po starém městě. Je to tu celkem malé. Cestou jsme si kupujeme koláč, nakukujeme do pár obchůdků a na závěr objevujeme jeden opravdu krásný cihlový dům z 15 století. 

Pokračujeme jsme do Rumšiškézu (Bod 72, 54.8650931N, 24.2017811E), kde je jedno z největších venkovních muzeí (u nás bychom řekli skanzen). Vstupné je přiměřené (5 EUR na dospělého) a muzeum je naprosto skvělé. Na cca 180 ha je zde uspořádáno nespočet staveb od počátku 18. století včetně bohatých interiérů. Je zde ukázáno, jak lidé různých vrstev (chudí i bohatí, vesničtí i městští) v dané době a také oblasti žili. Muzeum je totiž rozděleno i podle oblastí Litvy a na různém zdobení jsou vidět typické prvky, které jsme skutečně viděli po cestě. Také jsou kolem domků krásné zahrádky, opět v dobovém uspořádání. Jak kdyby se člověk ocitl v jiném století. Také jsou zde dílny různých umělců - tkalci, řezbáři, brusiči jantarů a další. Setkáváme se zde s velmi zajímavými lidmi. Jeden z nich je brusič jantarů, který vypráví velmi zajímavě o jantarech, pod mikroskopem pozorujeme komára v jantaru v perfektním detailu. Pak si prohlížíme opravdu krásně opracované kousky zasazené do stříbra. Všechny mají svá jména a příběh. Velmi zajímavé. Kupuji si pár věcí a navrch si vyslechnu i krásnou modlitbu. Jantar posiluje zdraví, tak doufejme, že to bude pomáhat. Pak v jiné části skanzenu se setkáváme se starým pánem, který vyrábí specifickou černou keramiku, šperky z mosazi (dle keltských vzorů), kříže na kapličky a korouhve (dle starých litevských vzorů - zde jsou spíše v podobě slunce a luny),  také opracovává jantary a kombinuje je s mamutím klem. Krásné věci, jiné a navíc jeho příběh je také zajímavý (jako dítě byl deportován s rodinou na Sibiř a prožil tam cca 10 let. Tam našel právě mamutí kly a začal tam s opracováním tohoto materiálu. Moc zajímavé byly fotky z té doby.) Kupujeme u něj pro změnu drobnosti z mosazi, vypráví o jantarech a jak rozpoznat jejich stáří. O těžbě jantaru ze země a jeho zpracování na prášek, který se dával do barvy na letadla, aby je nezachytil radar. Po pravdě, máme oči navrch hlavy. Nachodili jsme po areálu cca 6 km a máme ranec zážitků. Už zavírají, musíme pryč. Interiéry jsou přístupné do šesti, skanzen jako takový do osmi večer. Pokud bychom měli něco opravdu doporučit, tak tento skanzen. 

Protože čas dovolené se už dost chýlí ke konci, vyrážíme ještě večer směr Marijampolé. Cestou jsme ještě doplňujeme zásoby, v obchodě zjišťujeme, že alkohol se smí prodávat jen do osmi hodin večer a od 20 let výše. Tak jsme odcházíme bez vína. No nevadí, tak ho koupíme zítra. Zase jsme o něco chytřejší. 

V Liepynai, kousek od Marijampolé parkujeme u řeky Šešupé, kde už stojí několik obytek a vypadá to slibně (Bod 73, 54.5258211N, 23.3395356E). Za hodinu odjíždíme o kus dál, protože nějaká rozzývená mládež přijela, zaparkovala a vytáhla repráky a spustila produkci. Nevím, jak ostatní, ale my neváháme. Jedeme o kus dál. Bohužel rozzývené mládeže je povícero a obtěžuje i na novém místě. Tak jedeme ještě cca kilometr a parkujeme u školy se sportovištěm. A tady je klid, protože jsou prázdniny. Naše noční trajdání končí v půl druhé ráno (54.5271125N, 23.3547764E).

19.7. - 21.7. Pátek - Neděle 22. - 24.den

Na tyto dny je program již daný. Frčíme směr Hlučín u Ostravy, kde máme v sobotu sraz s kamarády Espaňolkou, Stenlym, Martinou a Tondou. Lucka má narozeniny a je nutno je řádně oslavit. 

Cestou ještě párkrát stavíme na odpočinek a jídlo, hrkáme se po rozkopané části dálnice, nakonec dorážíme do Hlučína kolem poledního. Trošku se pacifikujeme po cestě, koupeme se konečně v teplé vodě a užíváme si teplé počasí. Povídáme, baštíme (Lucka navařila spoustu dobrot a Karel griloval). Někteří vyrazili ještě na diskotéku. V neděli se nám moc nechce domů, je krásně, ale pak se zvedá vítr a přichází kroupy a slejvák. Ve finále Háňa jezdi mezi obytkami na padleboardu.

Nedá se nic dělat, ještě jedno vykoupání a musíme jet domů. Dovolená končí. Cesta z Ostravy přes Hradec se ukázala jako dobrá volba a už nás čeká klasický závěr dovolené - vybalit vyprat a smířit se s tím, že musíme zase do práce.

Závěrečné shrnutí

Dovolená byla super, zajímavá, mohlo být trošku tepleji a byla hodně náročná. Při našem širokém spektru zájmů bychom potřebovali alespoň pár dní navíc. Možná, kdyby bylo tepleji, snáz bychom se donutili odpočívat, takto jsme veškerý čas trávili hodně aktivně, aby nám mimo jiné nebyla zima.

Ujeto 4 727 km, nafta cca 15 tis. Kč

Kempy - 200 Kč (poslední noc - Autocamp SAK-Hlučín

Jídlo, vstupy, nákupy suvenýrů a dárků, mlsoty a ochutnávky cca 48 tis. Kč (velká část tentokrát za jídlo v restauracích). A samozřejmě nevyžádaná útrata díky ukradené peněžence. 

Na naše poměry jsme vydali hodně peněz za jídlo, které bylo ve velkých městech poměrně dražší než na venkově, ale ochutnávat se muselo. A stálo to za to. Jídlo je výborné, a pivo také.

Spací spoty

1. Wroclaw, bod 2 mapy, 51.1434939N, 16.9847975E

2. Szumowo, bod 4, 52.9202111N, 22.0832933E

3. Merkiné, rozhledna, bod 10, 54.1013444N, 23.7221003E

4. Trakai, parkoviště vedle mariny, bod 16, 54.6489431N, 24.9416778E

5. Vilnius, ulice, bod 18, 54.6791025N, 25.2981689E, nyní už nepoužitelné, lépe STLP pod Gediminasovým hradem u řeky (54.6875717N, 25.2942361E), 10 EUR

6. Klášter u Hory Křížů, parkoviště,  bod 24, 55.8060603N, 23.5366483E

7. Parkoviště říčky Lorupe, hned vedle čápů, bod 29, 57.1295025N, 24.8914642E

8. U řeky Gauja, parkoviště a výletní místo, grily, bod 34, 57.3130136N, 25.2249931E

9. Čudské jezero, předměstí Mustvee, parkoviště u vody, krásné, bod 39, 59.4564158N, 26.0123325E

10. NP Lahemaa, úplný sever, příjezdová cesta nevypadá, že na konci bude tak velký a pěkný stellplatz, bod 46, 59.6673769N, 25.6990936E

11. RMK u Viru Raba, bod 50, 59.4851939N, 25.6695853E

12. Talin pod hradbami, 3,5 EUR za 24 hodin, bod 52, 59.4430600N, 24.7443061E

13. Rummu - adventure park, bod 53, 59.2269972N, 24.1976453E

14. Parkoviště u moře, 80 km od Rigy, bod 55, 57.6272003N, 24.3824439E

15. Parkoviště u čokoládovny Laima, bod 56, 56.9630178N, 24.1331139E , placené za den 4,5 EUR, 1 EUR za noc

16. Kaltene, parkoviště hned u moře, bod 59, 57.4514169N, 22.8966786E

17. U moře, kousek nad Jürkalne, travnaté parkoviště, bod 62, 57.0644306N, 21.4162214E (o víkendu zde bude asi plno, hned vedle je krásná pláž)

18. U jezera Plateliai, bod 65, 56.0496203N, 21.8333019E, vedle je marina, moc pěkné místo na spaní a koupání

19. Old Ferry Terminal, Klaipéda, bod 68, 55.6898353N, 21.1375425E

20. Pramen sv. Marie, parkoviště, bod 69, 55.2805703N, 23.4438169E

21. Liepynai u školy (kousek od Marijampolé), 54.5271125N, 23.3547764E, dá se zde u vody, bod 73, 54.5258211N, 23.3395356E

22. Parkoviště u lékárna v nějakém městě cestou přes Polsko - omlouvám se, ale souřadnice nezaznamenány

23. Autocamp SAK-Hlučín, v rámci oslavy narozenin, bod 75, 49.8968908N, 18.1692786E